Romantická plavba lodičkou na říčce Kamenici Tichou (Edmundovou) a Divokou soutěskou s veselým výkladem převozníka. Jezdí se v obou směrech, po proudu i proti proudu. Na Mezním můstku mezi soutěskami je možnost občerstvení v restauraci.Soutěskyna Kamenici tvořily dlouhou dobu obtížnou překážku, kterou museli obyvatelé pravobřežních obcí Vysoké Lípy a Mezné zdolávat cestou do kostela v Růžové. Kamenice však byla nejen překážkou, ale i zdrojem příjmů - plavilo se tu dříví a při zimních tazích pstruhů a lososů nastávaly rybářům zlaté časy. A do toho přišli odvážlivci s nápadem splout soutěsky na vorech. Pět dobrodruhů uzavřelo v r. 1877 zdánlivě šílenou sázku v hřenské hospodě U zeleného stromu a pak na třech vorech vyplulo od Dolského mlýna do míst, kterým tenkrát lidé říkali "konec světa". Čtyři metry dlouhá plavidla dopravila posádku bez úhony až do Hřenska. Tím byl položen základ využití soutěsek jako turistické atrakce. Kníže Clary-Aldringen poovolal italské odborníky a pod jejich vedením pak na 200 dělníků upravovalo soutěsky, pomáhal i Horský spolek pro České Švýcarsko. Byly zřízeny plovoucí chodníčky, mostky, vystříleny tunely, zasazeny lávky nad vodou a postaven jez. Dne 4. května 1890 byla slavnostně otevřena Tichá neboli Edmundova soutěska a restaurace v soutěskách. Provoz obstarávalo pět lodiček, převozníci v námořnických stejnokrojích poháněli a kormidlovali plavidla bidlem, což zůstalo dodnes. Divoká soutěska se svého otevření a první plavby dočkala o osm let později v r. 1898.O oblíbenosti této atrakce si uděláme obrázek z doložených písemností z dvacátých let 20. stol. - v Edmundově soutěsce převáželo 14 člunů, v Divoké 7, dohromady navštívilo soutěsky v průměru 160 000 lidí  ročně. Plavilo  se od sedmé ranní hodiny do tmy a byly stanoveny i přísné předpisy - v soutěskách  byl zakázán podomní obchod, žebrota, fotografování jako obchodní činnost a vylepování politických letáků.

Historie soutěsek

Zdejší pískovce vznikly v druhohorách asi před sto milióny lety, kdy se z písečných usazenin na dně moře vytvořily až několik set metrů silné vrstvy. Později moře ustoupilo a sopečná činnost v třetihorách způsobila rozlámání pískovcových vrstev na mnoho částí. Vše dokonala větrná a vodní eroze, díky níž zde na mnoha místech vznikly útvary, které jinde nespatříte.Po dlouhou dobu byla oblast kolem Kamenice jen těžko přístupná a byla opředená tajemstvím. Místu, kde končila stezka a dál už pokračovaly jen skály a voda, se dokonce říkalo Konec světa. Pokusy proniknout dál považovali zdejší lidé za bláznovství či dokonce za bezbožnost.Soutěsky na Kamenici představovaly dlouhou dobu velkou překážku, kterou museli obyvatelé pravobřežních obcí Mezná a Vysoká Lípa každou neděli překonávat na cestě do kostela v Růžové. Řeka však sloužila také jako zdroj obživy; rybáři v ní chytali pstruhy a lososy a dřevaři jejího proudu využívali pro plavení dříví.Teprve koncem 19. století byla Kamenice lépe prozkoumána a zanedlouho sem přišli první turisté. Tomu však předcházela zajímavá příhoda – roku 1877 došlo v hřenské hospodě U Zeleného stromu k odvážné sázce, při níž se pět dobrodruhů rozhodlo, že Kamenici a její soutěsky zdolají na voru. Tři plavidla je skutečně bez větších problémů dopravila od Dolského mlýna až do Hřenska a tak vlastně vznikla tradice využití soutěsek pro turistické účely.O to, aby se sem lidé vůbec dostali a mohli si zdejší krásy užít komfortnějším způsobem než na voru, se zasloužil kníže Edmund Clary-Aldringen. Od osmdesátých let 19. století totiž vynakládal nemalé prostředky na zpřístupnění oblasti. Jako majitel zdejšího panství se snažil turistům jejich toulky zpříjemnit a obě soutěsky zpřístupnil. Povolal italské odborníky a pod jejich vedením pak na dvě stě dělníků – barabů – budovalo chodníčky, můstky, tunely, lávky a jezy. Barabové, jejichž jméno je odvozeno od jména biblického lotra Barabáše, byli původně železniční dělníci, kteří vykonávali nejtěžší práce při budování tunelů, například v Alpách. Byla to zajímavá komunita, proslulá svým kočovným životem, nebezpečnou prací a svéráznou tradicí. Tunely pro pěší v oblasti kaňonu Kamenice vykutali během několika zimních měsíců tak, že pískovcovou skálu nejprve zahřívali ohněm a pak ji prudce zchlazovali vodou, takže kámen popraskal a bylo možné ho vylámat. Na zpřístupnění soutěsek se podílel i Horský spolek pro České Švýcarsko.Jako první úsek byla roku 1890 otevřena asi 500 m dlouhá Edmundova neboli Tichá soutěska a v návaznosti vznikla i restaurace. Vody soutěsky tehdy brázdilo pět lodiček, které řídili převozníci s bidly, oblečení v námořnických stejnokrojích. O osm let později skončily úpravy i 250 m dlouhé Divoké soutěsky. Obliba této lokality i nadále stoupala, což dokládají i písemné prameny z dvacátých let 20. století. V té době zde turisty vozilo celkem 21 lodiček od brzkého rána až do tmy a ročně sem zavítalo asi 160 000 návštěvníků. Platily zde přísné předpisy, nesměly se tu pořizovat fotografie ke komerčním účelům, provozovat podomní obchod, vylepovat politické plakáty a přístup byl zakázán i žebrákům. Roku 1964 byly obě soutěsky s pomocí československé armády zrekonstruovány.